O lehkosti bytí, o vědomé přítomnosti, která je tu neustále. Přitom ji nelze uchopit, nemá žádný tvar. O skrytých ranách a těžkosti jejich hojení. O tom, jak se všechno, ve zlomku vteřiny, může změnit. O hranici snesitelnosti být neustále s někým, být mezi lidmi a následné samotě. O potřebě samoty, umět a chtít být chvíli sám.
Stejně jako je příroda v koloběhu změn, mění se i lidi v závislosti na ročním období.
Tohle je Ondra a jedna z jeho osobností, probouzející se ze zimní hybernace a připravující se na léto. V hlavě má teď jen muziku z playlistu č.5, kamarády&pivka&ganju a táborový povinnosti.
A já bych ho pořád hladila, jako Lenny všechno hebký.
Zeleninový mix za 49,90,-. Nakrájet do rendlíčku, osmahnout a zalejt horkou vodou. Ale pozor! Míchat, míchat, míchat. Tak takovou polévku mám teď v hlavě.
Kavárna národního divadla, tmavě zelené schodiště, energický personál, tvůj něžný starostlivý hlas. Tvoje modrý, láskyplný oči. Tvoje jemný doteky. Espresso tonic s plátkem citrónu a konec řeky emocionálního smutku. Pocity nekonečného vděku, za tvou lásku, trpělivost a toleranci. Pocity lásky, vroucí a silné, probíjejíc ledy mých nálad. Vřelé pocity v mém srdci.
Hlavní nádraží. Holka ze školy, která je evidentně lesba a kluk, kterej vypadá jako kluk, co se zabil. Svačiny od tebe a příjemný pocit v žaludku. Pocity zmatení a strachy z rezignace jdoucí z tvý strany. Žádní pejsci, jen jeden. Slepecký. Pocit, že myšlenkami jsi už ve vlaku. Silná vnitřní potřeba psát tuhle zprávu.
Tohle antré mi přijde důležitý. Stejně tak, jako ujistit tě, že moje nálada se nestala tvou vinou. Vlak, kterým jedu je přecpanej, jako já poslední dny. Všude tlaky, stresy, spěchy. Trápí mě to co tebe. A možná ještě spoustu jiných věcí. Potom stačí málo a všechno je šedé, ale úplně všechno. Jako divokej oheň, co se nedá moc zastavit. Nebo možná spíš mlha a ne ta, o které zpívá Venktovka.
S psaním absolventky mám teď tendence všechno, co není z mé hlavy, citovat poznámkou pod čarou. Nevím ale jak se správně cituje zpráva z messengeru, proto to dělat nebudu. Autorem je Ondra. (to aby to nebylo úplný plagiátorství. Snad se nebude zlobit)
Tohle si tu chci uchovat, protože je to pro mě důležitý. Nesdílím to ostatním, sdílím to sama sobě.
Pak dojdeš do bodu, kdy ti zase začne na někom záležet, ale máš strach, tak si to radši nepřiznáváš. Fakt, že je ti s někým hezky raději přehlížíš, aby z toho náhodou nebylo něco víc. Takže si necháváš odstup, protože otevírání se někomu je sice krásný, ale zároveň náročný.
Z mého dlouhodobého pozorování jsem zjistila, že čím míň člověk spěchá, tím víc stíhá.
Prý je to tím, že ve spěchu děláš nelogický věci navíc, který ti zbytečně berou potřebnej čas a to pak vytváří pocit, že máš času méně, což zní naprosto logicky. Ale já si myslím, že to tkví v tom, že se čas přizpůsobuje nám a ne my jemu. Když děláme věci s klidem a zvolně, tak i čas plyne pomaleji.
“Vy víte, že jsem neroztrhal moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení. Ale na jedno jsem vždycky věřil, že nás „Pánbu“ udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný, jako vy a já anebo poďobanej od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no. Jsme smrtelní i nesmrtelní? Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život. Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc, tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenomže tomuhle můžou věřit jenom ti lidi, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí. A to platí pro všechny. Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jenom básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně. A už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. A měli jsme je učit, že svoboda není jenom, že to není jenom to básnické volání po křídlech. Měli jsme je učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte. Jenže, s lidma je těžko. Dovedou si věci vážit plně jenom, když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě zrovna tak, jako o všem ostatním.”
Některý místa ve mně vyvolávají nepopsatelně silnej pocit. Někdy až nostalgickej a to nemusím mít žádnou předchozí vzpomínku na to konkrétní místo. Najednou jak kdybych věděla, že sem patřím. Že nejsem jen škůdce přírody, ale její absolutní součástí. Všechno to hezky zapadne, jak poslední dílek puzzle a když kousek odstoupím, vidím celek.
A vím, že si to můžu zarámovat a někam pověsit nebo zase zbořit a schovat do krabice.
